Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tunguská záhada – nové vědecké objevy

 Italští vědci jsou přesvědčeni, že vyřešili tunguskou záhadu, která patří k největším v moderní historii. Malé jezero Čeko v centrální Sibiři je podle nich místo dopadu mysteriózního meteoritu.

 

 

„Trhlina na nebi rostla a celá severní strana se ocitla v plamenech. Začalo mi být takové horko, že jsem to nemohl vydržet. Košile na mně začala hořet. Chtěl jsem ji strhnout, ale v tu chvíli se obloha uzavřela, zazněl výbuch a nějaká síla mnou mrštila o několik metrů dále. Když se obloha znovu otevřela, hnal se mezi domy horký vzduch tak prudce, jako by byl vystřelený z děla. Spálil zemi i několik polí.“ Tak popsal očitý svědek, co se odehrálo na v Tunguské oblasti v centrální Sibiři 30. června roku 1908. Měl velké štěstí. Prožil na vlastní kůži událost, která zůstává dodnes jednou z největších záhad historie lidstva, a přežil. Při gigantickém výbuchu padly a shořely tisíce stromů. Místo kolem epicentra je dodnes zpustošené. Ještě několik následujících dnů obyvatelé střední Asie i severní Evropy pozorovali podivné západy slunce a noci byly neobvykle jasné. Vědci odhadují, že výbuch měl intenzitu 1000 atomových bomb svržených na Hirošimu.

 

Záhada vyřešena?

V květnu tohoto roku vydal odborný časopis Geochemistry, Geophysics, Geosystems článek, ve kterém italští vědci uvedli, že našli místo dopadu tunguzského meteoritu. Podle nich kus obrovského kamenného meteoritu, který se rozpadl při průletu atmosférou a způsobil mohutný výbuch, dopadl na místo, kde je dnes malé jezero Čeko, které leží asi 8 kilometrů od domnělého epicentra výbuchu. Zbytky vesmírného návštěvníka jsou pravděpodobně pohřbeny pod jeho dnem. Záhada tunguské události je vyřešena! Je ale opravdu vyřešena? Italští vědci zkoumali jezero několikrát, poprvé v roce 1999. Výpravu v roce 2009 vedl prof. Luca Gasperini. „Tunguské mystérium mne fascinuje od dětství. Snil jsem o tom, že meteorit najdu. Jakmile se objevila příležitost, dal jsem dohromady tým specialistů a vyrazili jsme do Ruska,“ říká italský vědec z Bologne. Jezero bylo známo už za éry Sovětského svazu. Italové podrobili místo důkladnému akustickému, seismickému a magnetickému i geologickému průzkumu. A výsledek? Jde o sekundární kráter zaplněný po dopadu řekou. Dopadl sem zbytek asteroidu nebo komety o velikosti několika metrů, který přežil výbuch celého objektu v atmosféře.

 

 

Nové jezero

Italové neponechali nic náhodě a pátrali také, zda bylo jezero zaneseno ve starých mapách. V mapách před rokem 1929 se jezero nevyskytuje. Ani dobové prameny v archivech dnešního Krasnojarského kraje o jeho existenci neinformují. Na mapě oblasti z roku 1883 jezero zobrazeno není. Ale ruská kartografie znala Sibiř v té době jen nedostatečně, varují skeptici.

 

Anomálie

Dno jezera trychtýřovitého tvaru se svažuje do hloubky 50 metrů v jeho středu. Geomagnetické fotografie pořízené ze vzduchu zaznamenaly uprostřed jezera magnetickou poruchu. Při první expedici Italové pomocí seismické detekce zjistili, že zatímco horní vrstvy sedimentů obsahují rostlinný materiál a jsou pěkně symetrické, spodní vrstvy pod dnem a kolem jezera jsou chaotické a písčité a obsahují málo organického materiálu. Sedimenty bohaté na hlínu jsou staré asi 100 let, což nahrává hypotéze, že jde skutečně o kráter z roku 1908. Badatelé navíc objevili pomocí seismického zobrazování pod jezerem anomálně nahuštěnou hmotu. Sondy vyhloubené na březích potvrdily, že pod vrchními vrstvami se nachází vrstva naprosto odlišná. Podle Italů je jezero Čeko zcela odlišné než jiná jezera na Sibiři, která jsou ledovcového původu.

 

Magnetický průzkum

Profesor Gasperini se v roce 2009 do tajgy vrátil, aby doplnil magnetickým průzkumem techniku seismického zobrazení, kterou použila předchozí expedice. Ve stejném místě, kde při prvním průzkumu zjistili větší hustotu půdy, byla anomálie potvrzena. Závěr vědeckého týmu je zřejmý: jezero Čeko je místem dopadu části kamenného meteoritu. Jde o kompaktní kráter zaplavený později řekou.

 

Kritika

Nicméně teorii, že jezero Čeko je kráter, se některým vědcům nelíbila již dříve a odmítají ji nadále. Už v 60. letech jezero zkoumali sovětští vědci a odhadli jeho stáří na několik tisíc let. Současní kritici upozorňují hlavně na to, že jezero neodpovídá svým tvarem jiným kompaktním kráterům, které jsou víceméně kruhové. Italové ale trvají na svém. Netypický tvar jezera je prý způsoben tím, že sibiřskou půdu tvoří bažiny a věčně zmrzlá zem. Gasperini je přesvědčen, že část obrovského meteoritu, který se roztrhl vysoko nad povrchem planety, se zavrtala pod zem, ještě než mohla vybuchnout a leží tam dodnes, asi 10 metrů pod dnem jezera. Kdo má pravdu? Můžeme říci, že otazníky zůstávají. Italské expedice záhadu nevyřešily a jednoznačnou odpověď nepřinesly, dokud někdo ze dna jezera opravdu nevykope zbytky meteoritu. To samozřejmě při hloubce 50 metrů nebude tak snadné a celá záležitost tak lehce připomíná záhadu Lochneské příšery.

 

 

 

Jiné teorie: extrémní geologická situace

Teorie nabízejících řešení tunguské záhady je mnoho. Exotické teorie, že za výbuchem v roce 1908 je vesmírné mimozemské plavidlo nebo střet Země s miniaturní černou dírou a další jsou samozřejmě populární a atraktivní. Existují však i další vědecké hypotézy, které vypadají věrohodně. Vycházejí z toho, že výbuch mohly klidně způsobit pozemské geologické faktory. Jedná se totiž o tektonicky velmi aktivní oblast, kde je atypické geologické složení s výskytem vzácných minerálů a metanu. Očitá svědectví o směru letu objektu se shodují s tektonickými liniemi. Zejména mezi ruskými vědci je mnoho těch, kteří nevěří na kosmický původ jevu. Mluví raději o „tektonickoatmosférickém fenoménu“.

 

Pyroklastická smršť

Doprovodným jevem vulkanické činnosti bývá výron žhavých plynů a popela, zcela výjimečně může k němu dojít i relativně samostatně, bez chrlení většího množství popela a lávy, bez vzniku vulkánu a jeho rozmetání. Tato pyroklastická smršť je schopna spálit a zahubit vše v okruhu několika kilometrů až desítek kilometrů. Například starověké Pompeje zasáhl prudký výron horkých (žhavých) plynů a popela, který byl pro mnoho obyvatel smrtící. Černé bláto nalezené v okolí Tungusky připomíná sopečný popílek smíšený s vodou. Před explozí bylo slyšet tlumené rány, které mohly svědčit o vznikajících prasklinách v horninách, kterými žhavý plyn pod velkým tlakem mohl uniknout. Světelné efekty v atmosféře zaznamenané po katastrofě po celém světě mohly být způsobeny vyvrženým popílkem a zplodinami hoření uvolněných plynů a vegetace. Pozorované UFO před explozí byly jen doprovodným efektem a ne přímou příčinou katastrofy. Je také možné, že působením meteoritu nebo UFO byla vulkanická činnost nastartována.

 

Čtěte na Pravdu.cz | UFO

 

Výbuch plynu

S vulkanickou teorií tunguské katastrofy jiným způsobem počítá hypotéza Wolfganga Kundta, astrofyzika z univerzity v Bonnu, který vypočítal, že příčinou katastrofy by mohl být náhlý únik deseti milionů tun plynů uvolněných sopečnou erupcí. Zapálit ho mohl elektrický výboj vzniklý třením zemního plynu, tedy převážně metanu o atmosféru.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vědecké nesmysly

(Jan Tauš, 26. 9. 2016 23:13)

Italští vědci neobjevili nic jiného, než to, co se dá objevit
u mnoha sibiřských jezer, výsledky jejich měření nejsou k ničemu a neukazují nic, co by se dalo nazvat vyřešením tunguzského výbuchu. Žádná další teorie, ať již meteoritická, kometický, pyroklastická či geomagnetická není přijatelná a už vůbec nemá vztah k
vlastnímu pozorování vesmírného tělesa během jeho dráhy letu, která zjevně a bez diskuze byla řízena ke konečnému výbuchu tak, aby zanechala co nejmenší následky na neobydleném území. Vybuchl jen odhozený reaktivní pohon kosmické lodi, která dále pokračovala v letu a v konečné fázi se zavrtala za pomoci meteoritického štítu do Patomského kráteru, kde odpočívá dodnes v hloubce komem 150m včetně své osádky, stále je energeticky aktivní, vibruje, otřásá se a je zaměřitelná. Tunguzská záhada bude vyřešena až lidé vyjmou z této hloubky kosmického cestovatele a seznámí se s ním. Veškeré ostatní vědecké teorie jsou zavádějící, pozemsky zaostalé a
negramotné. Nad Sibiří šlo o jaderný výbuch již nepotřebného jaderného pohonu kosmické lodi, která již nemohla oddálit svůj osud. Několik měsíců
dokonce obíhala Zemi, byla pozorována a poté si zvolila svůj konec tam, kde nikomu neublíží, jen sobům a stromům. Tento závěr je jediný správný, ať již se to někomu líbí nebo ne. Mám důvody to všem sdělit. Vím to.